Mají postkoloniální a postsocialistické země něco společného? - Jak aplikovat postkolonialismus v českém kontextu?

Jsou Vám tyto obrázky povědomé? Oba představují jen jeden z příkladů skutečnosti, že postkoloniální teorie nejsou záležitostí pouze bývalých kolonizátorů a kolonizovaných ale týkají se také nás, v zemi, která kolonie nikdy nevlastnila (zkuste hádat, jestli se o to pokusila; a myslíte, že se taky počítají byť i jen diskuse o vlastnictví nějaké kolonie?).


[kofila.jpg]

V odborné literatuře se však mnohem více než na podobné příklady poukazuje na podobnosti mezi „post“ obdobím bývalých kolonií a zemí tzv. východního bloku, resp. na období kolonialismu a existence tzv. sovětského bloku. Zda a nakolik jsou tato „post“ identická, a zda je vůbec lze porovnávat, případně co toto srovnání způsobuje, se můžete dočíst například v článku Katherine Verdery Thinking Between the Posts: Postcolonialism, Postsocialism, and Ethnography after the Cold War.


Byl Sovětský svaz kolonizátorem? Mělo také Československo svůj „Orient“? Byly (či stále jsou) také české ženy považovány za opatrovatelky a nositelky národní identity? Jak probíhal proces hledání a znovu objevování národní identity v postsocialistickém období? Vzhledem k několika desítkám let, jež uplynuly od získání nezávislosti, existuje široké spektrum literatury o koloniálním a postkoloniálním období. Postsocialistické země jsou naopak stále na počátku výzkumu své minulosti i přítomnosti. Chybí zcela základní data a teorie analyzující komunistické období. Z toho důvodu je problematické pokoušet se jednoduše přenést koncepty postkoloniálních teorií do našeho kontextu. Přesto se postkoloniální analýzy ukazují jako inspirativní pro komplexnější pochopení socialistického a postsocialistického období. Uvedu jen pár příkladů.


První otázka, která každého napadne, je, zda lze Sovětský svaz považovat za kolonizátora? Z pohledu pobaltských zemí, či těch zemí uvnitř Sovětského svazu, které anektoval, zcela jednoznačně – v případě Československa, které jako jediná země podstoupilo víceméně demokratický přesun ke komunismu, už to tak jednoznačné není. Tím ale analýza nekončí. V naší společnosti přetrvává pocit, že Sovětský svaz nám (na)diktoval podmínky a uspořádání společnosti – Věra Sokolová hovoří o tzv. totalitní tezi. Nahlížet vztahy SSSR a ČSR, potažmo československého „režimu“ a „lidu“ jako polarizované, jednosměrné a jednostranné zakrývá skutečnou situaci komplexnosti vzájemných vztahů a neumožňuje produktivně analyzovat minulost. Režim nebyl všemohoucím, abstraktním systémem, případně souborem osob zcela ovládajících společnost. Ovládání není nikdy dokonalé a všemocné. Mezi představiteli režimu – jak dokládají výpovědi pamětníků/ic i archivní materiály – byli také lidé, kteří přes své členství v KSČ v dobách největší totality pracovali ve prospěch zachování občanské společnosti, nebo další, kteří v době normalizace pomáhali disidentům/kám. Na druhé straně ani „lid“ nebyl monolit, stejně situovaný vzhledem k „režimu“, stejně se chovající, stejně přemýšlející, vždy ovládaný.


Kromě toho je v kontextu přemýšlení o „postkolonialismu“ ve středoevropském prostoru nutné zabývat se také otázkami globálního nastavení „východu“ a „západu“ v průběhu studené války, včetně zahraniční politiky „bratrské“ pomoci, vyvážení zbraní a kulturních a ekonomických výměn, jehož jsme byli součástí. Ale i po pádu železné opony. Jaké byly například představy o východní Evropě z pohledu těch „před“ železnou oponou a představy o západní Evropě z pohledu těch „za“ ní? Co to znamená, když je Česká republika řazena do východoevropských studií v rámci některých akademických programů? Jak vnímat rétoriku části české politické elity, která před naším vstupem do EU tvrdila, že „se vracíme do Evropy“? Jak se postavit k tomu, že socialistické Československo zahájilo v 70. letech 20. století program pro vietnamské pracovníky, kteří zde měli pracovat v manuálních profesích? (mimochodem, o této komunitě/pracovním programu dosud nevyšla žádná studie). Pokud k těmto otázkám přidáme ještě globální sexuální a pracovní trh – američtí muži shánějící se po nevěstách ze zemí střední a východní Evropy, globální obchod se ženami plynoucí z východu (či jihu) na západ (a sever); či pracovnice do domácnosti odcházející z méně „vyspělých“ do západních zemí – který se po rozpadu komunistického bloku raketově rozšířil, dostaneme obrázek, který (ne)překvapivě z velké míry kopíruje koloniální rozdělení světa.


V neposlední řadě představují v kontextu postkolonialismu a postsocialismu velké téma „kolonialismy“, resp. orientalismy uvnitř tzv. (bývalého) sovětského bloku a v rámci národních hranic. Neustále se proměňující a posunující hranice tzv. východu je nejlepším případem prvního okruhu otázek. Nejnovější kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí to popisuje zcela přesně: čím dále jdete na východ, tím dále na východ vás posílají s tím, že teprve tam je ten „pravý“ východ – až dojedete do Vladivostoku, kde vám řeknou: „Jakej Východ, slečno, zbláznila ses? Tady je přece Západ, opravdickej konec Západu, tady je konec Evropy!“ (Topol, s. 43). Jak už však bylo zmíněno v článku o postkoloniálních teoriích, nejde jen o geografické určení východu a západu. Obě kategorie v sobě nesou odkazy na charakteristiky a vlastnosti, jsou na sobě vzájemně závislé jako svá „anti“, přičemž jedna z nich je hierarchicky nadřazenější nad druhou.


Z hlediska vnitřních česk(oslovensk)ých orientalismů a marginalizací je ta nejjednodušeji určitelná hranice „nás“ a „jich“ ve vztahu k romské komunitě, a to jak v období komunismu, tak po něm. Tato citlivá otázka se naposledy projevila před dvěma týdny, kdy škola ve Valašském Meziříčí chtěla vytvořit segregované třídy pro romské děti a „bílé“ děti. Ač ne explicitně řečený, předpoklad takového přístupu je (většinou) ten, že romské děti musí nejdříve získat základní návyky, čili „civilizovat“ se, a teprve potom mohou být začleněny do „normální“ společnosti. Na rozdíl od bývalých kolonizátorů, kteří tyto „civilizační“ mise prováděli na základě rasové/etnické diference, v bývalém socialistickém bloku, včetně České republiky, se to dělo a stále děje se zdůvodněním řešení sociálního problému. Dalším příkladem jsou sterilizace romských žen, které u nás donedávna probíhaly naprosto legálně, pod rouškou „pomoci sociálně slabým“ před zruinováním. Podtextem, který se uplatňuje v tomto případě, je pak ochrana národa před „přemnožením“ romské komunity. Ve své podstatě se jedná o eugenicko-rasistický přístup používaný pravicově extremistickými skupinami.


Postkolonialismus, stejně jako měl kolonialismus, má mnoho podob, tvarů, pachů a vůní, analýzy vytvořené v rámci postkolonialismu jako akademické disciplíny jedněmi kritizovány, druhými produktivně využívány. Ač jej nelze nekriticky přijímat, pro studium naší nedávné minulosti nabízí mnoho inspirativních myšlenek – a jak ukážeme v následující části, také pro analýzu současných diskusí kolem Evropské unie.

Autorka článku: Michaela Appeltová (za podnětné připomínky děkuji Kristýně Ciprové)