Mají postkoloniální a postsocialistické země něco společného? – Postkolonialismus
Odpověď na otázku objevující se v nadpisu článku není vůbec jednoduchá. Lze nahlížet situaci dřívějších socialistických zemí střední a východní Evropy podobným způsobem jako jsou dnes (v rámci postkoloniálních teorií) nahlíženy někdejší kolonie? Jaké koncepty z postkoloniální teorie lze při tematizaci socialistické, ale i postsocialistické zkušenosti využít? V čem bychom mohli najít podobnosti a kde jsou naopak zásadní rozdíly? Jakým způsobem lze mluvit o současném světě a vyvarovat se neustálého dělení na „Východ“ vs. „Západ“, „Sever“ vs. „Jih“?
Tyto (a mnohé další) otázky představují výzvu, která umožňuje přemýšlet o stavu postsocialistických zemí novým, neotřelým způsobem. Již desátý ročník pravidelné letní školy s názvem Feministická kritická analýza: postsocialismus, postkolonialismus, postfeminismus organizovaná univerzitami Rutgers (New Jersey), Belgrade (Bělehrad) a CEU (Budapešť) na Inter-University Centre v Dubrovníku se této výzvy chopil: malá skupina akademiků a akademiček – především ze střední a východní Evropy, ale i USA, Velké Británie nebo Ruska – zkoumala limity i možnosti využití postkoloniálních teorií při zkoumání postsocialismu. Mezinárodní charakter pracovní skupiny a prezentace různých výzkumů v této oblasti umožnil bohaté diskuze, které začaly pomalu dávat obraz toho, kde a jak mohou být postsocialistická a postkoloniální studia propojena.
Pro pochopení tohoto propojení je zapotřebí nejdříve stručně a rámcově vymezit obě teorie. Nejedná se o vyčerpávající
výklad, ani hlubokou analýzu konceptů – naopak, spíše o stručný popis bodů, které mi utkvěly v hlavě z přednášek
a textů, které jsme v rámci kurzu četli/y (seznam naleznete na konci článku).
Nejdříve začnu postkolonialismem. Podle Leely Gandhi je postkolonialismus procesem zkoumání minulosti a současných
vztahů mezi bývalými kolonizátory a kolonizovanými s ohledem na jejich vzájemné působení/ovlivňování. Ačkoli
se většina původních kolonií chtěla osamostatnit a odříznout od všeho, co jen náznakem připomínalo kolonizátorskou
mocnost, ukázalo se, že koloniální zkušenost tyto země natolik ovlivnila, že není možné začít novou přítomnost
bez důkladného zkoumání vlastní minulosti. Tato zkoumání přinesla otázky po vztahu centra (koloniální mocnost)
a periferie (kolonie) a jejich vzájemného prolínání a ovlivňování, otázky po vytváření a udržování hranic národa,
otázky po univerzální platnosti projektu modernizace, atd.
Gandhi dále vysvětluje, že kolonialismus nebyl hierarchickým vztahem mocný vs. bezmocný zcela jednoznačně. Naopak,
moc zde byla rozmístěná různým způsobem (jak ukazuje již Foucalt) – pro příklad: kolonizátoři byli v mnoha ohledech
závislí na vědomostech a znalostech místních. Nebo jiný příklad: ne všichni obyvatelé Britského impéria těžili
ze skutečnosti, že jejich země měla kolonie, stejně tak nelze všechny obyvatele/obyvatelky Indie chápat jako oběti.
Vztahy mezi tzv. 1. světem a 3. světem, kolonizovaným a kolonizátorem byly uměle vytvořeny a jsou nadále udržovány.
Jedním z cílů postkoloniální teorie by mělo být hledání odpovědí na otázky, proč tomu tak je, jakými mechanismy
jsou tyto opozice zachovávány a v konečném důsledku postkoloniální teorie poukazují na jejich neudržitelnost.
Vytváření těchto opozic přesvědčivě demonstruje jeden z klíčových textů postkoloniální teorie, Orientalismus, od Edwarda Saida. Said zde ukazuje, jakým způsobem je „Orient“ diskurzivně vytvářen. Tzv. „Orient“ podle Saida neexistuje, jedná se o pouhý konstrukt, který umožňuje odlišit „Západ“ od „Východu“ (neboť „Západ“ sám o sobě neexistuje). Pod „Orient“ spadá pro „Západ“ vše exotické, jiné, barbarské; úkolem „Západu“ je pak tento prostor „modernizovat“, přetvořit k obrazu svému. Said ve svém textu taktéž navazuje na Foucalta a ukazuje, jak je propojená moc a vědění: imperialismus se vyvinul z tradice evropského osvícenství. Osvícenství přišlo s myšlenkou racionality, potřebou zkoumat a univerzalizovat. To vše mělo povznést lidský druh, vysvobodit jej ze stavu nedospělosti. Misí „Západu“ se stala civilizace „ostatního“ světa. Touto misí si „Západ“ legitimizoval (a je samozřejmě otázkou, zdali si nadále neosobuje) svou nadvládu nad ostatním světem. Postkoloniální teorie pomáhá pochopit „různé kulturní kontexty, globální mocenské vztahy, fenomény jako je migrace a diaspora (nejen v židovském kontextu) a problematizovat pojem identita jako průsečík rozdílů a diferencí.“ (Parente-Čapková 2005)
literatura:
Parente-Čapková, Viola (2005). „Vzdorné psaní, strategický esencialismus a politika lokace. Feministická (literární)
teorie a postkoloniální studia.“ In: Blanka Knotková-Čapková (ed.): Konstruování genderu v asijských literaturách.
Said Edward (2003). Orientalism.
Gandhi Leela (1998): Postcolonial Theory: A Critical Introduction. Columbia University Press.
Autorka článku: Kristýna Ciprová (za kritické komentáře a diskuze děkuji Michaele Appeltové)
Účast na semináři mi byla umožněna díky podpoře Slovensko-českého ženského fondu.