TEĎ je čas pro antidiskriminační zákon

Na dnešním kulatém stole o antidiskriminační legislativě to řekl ombudsman Otakar Motejl. Proč antidiskriminační zákon potřebujeme, a proč by měl být přijat ještě za současné vlády? Více čtěte v následujícím článku.

Právnička Barbara Havelková, která se na genderovou problematiku specializuje, hned v úvodu panelu vyvrátila v Čechách hojně používané argumenty, že antidiskriminační zákon není potřeba, neboť si vystačíme s ústavou. Jak řekla, ústava v žádném případě není normou, která by k něčemu zavazovala soukromé osoby. Ústava je nástrojem, který ošetřuje vertikální vztahy, tady zavazuje stát vůči jednotlivci.

Přetrvávající absence antidiskriminační legislativy tedy znamená, že Česká republika není schopná zajistit nediskriminaci v horizontálních vztazích. Jak známo, zákoník práce počítá se zásadou nediskriminace, dále ale odkazuje na dosud neexistující antidiskriminační zákon. Tento legislativní paskvil je stále protahován spolu s tím, jak vláda projednávání zákona nestaví na program svých schůzí, naopak ho jen odsouvá do nedohledna.

Veřejný ochránce lidských práv Otakar Motejl se přitom obává, že jestliže zákon urychleně nepřijme ještě současná vláda, ocitneme se po předčasných volbách zase na nule. Tedy znovu na začátku dlouhého vyjednávacího procesu, který dosud trval pět let, přičemž nikde není řečeno, že by restartování procesu nějak pomohlo zvýšit jeho kvalitu.

V panelové diskuzi panovala všeobecná shoda, že ačkoli má současná podoba zákona své chyby (je v české historii zatím nejméně progresivní a výrazně okleštěná), je to o hodně lepší než nic. Na tom se vedle ombudsmana Motejla a právničky Havelkové shodly/i Martina Štěpánková z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, Lucie Otáhalová, vedoucí Sekretariátu Rady vlády pro lidská práva, Jarmila Balážová z organizace Romea a Jan Hutař z Národní rady osob se zdravotním postižením ČR.
Všechny/všichni mluvčí dospěly/i na základě svých profesních i osobních zkušeností k tomu, že antidiskriminační zákon je podmínkou k naplňování práva na rovné příležitosti a korektní zacházení. Zatímco slabá místa zákona lze řešit novelizací, nepřijetí zákona jen podporuje prostředí, v němž mohou zaměstnavatelské subjekty nadále diskriminovat, zatímco zaměstnanci/kyně se nemohou účinně bránit. Proč tedy čekat?

převzato z gitA - genderová informační a tisková agentura