Tisková zpráva: Dětská svědectví násilí
5. 3. 2009 proběhl v Konírně Parlamentu ČR kulatý stůl České ženské lobby: DĚTSKÁ SVĚDECTVÍ NÁSILÍ
V České republice zažije některou z forem násilí ze strany svého partnera 38 % žen. Domácí násilí však není jen záležitostí dospělých. V rodinách, kde k násilí dochází, jsou děti jeho svědky v 94 procentech případů. Bohužel 40 až 60 procent agresorů, kteří jsou násilní ke svým partnerkám, týrá i své děti: 40 % dětí klientek o.s. ROSA se stalo i oběťmi násilí. Tyto děti jsou psychicky týrány, fyzicky napadány přímo svým otcem anebo při obraně matky. Často se navíc právě děti stávají prostředkem k manipulaci nebo získání opětovné kontroly nad matkou, obětí domácího násilí. Stále nedostatečně řešené téma dětských svědectví násilí otevřel kulatý stůl, který v rámci projektu ČŽL zorganizovalo o.s. ROSA. Na kulatém stole vystoupili: poslankyně Parlamentu ČR, zástupci MPSV, oddělení sociálně právní ochrany dětí, právníci, soudci, soudní znalci, kteří byli informováni o situaci dětí, jež jsou svědky násilí v rodině. Hlavním cílem bylo vytvořit prostor pro změnu situace a nabídnout možná řešení.
Psycholožka o. s. ROSA Eva Šilarová uvedla, že dětská svědectví násilí jsou často traumatickým zážitkem na celý život: „U dítěte, které bylo svědkem domácího násilí, je bez odborné pomoci mizivá šance, že naváže kvalitní partnerský vztah, že bude mít normální vztah se svými dětmi.“ Děti, které se stávají svědky násilí v rodině, jsou ohroženy – a to psychicky i emocionálně. Tyto děti zažívají pocity hněvu a strachu, neví jak se s nimi vyrovnat, cítí vinu – např. za to, že nejsou schopné násilí zastavit. Tyto děti se stávají subjekty a svědky odmítání, nestálosti, protikladného chování, násilí. Mívají narušené vztahy s vrstevníky. Protože domácí násilí není „ojedinělá hádka“, ale systematické a promyšlené týrání a napadání, které se opakuje a má narůstající charakter, je v těchto situacích vážně ohrožen vývoj dítěte, jeho psychické, fyzické i mentální zdraví. Děti, svědci domácího násilí bývají vlivem zažitého vzorce chování více agresivní anebo jsou naopak bázlivé, trpí depresemi, psychosomatickými obtížemi, posttraumatickými stresovými poruchami. Od násilného rodiče se učí svalovat odpovědnost na druhé, obviňovat z neúspěchů okolí. Tyto děti mohou být neklidné, plačtivé, úzkostné, trpí malou sebeúctou, depresemi, jsou zlostné, mají potíže se sebekontrolou, somatizují, objevují se u nich poruchy příjmu potravy, pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, v případě starších dětí užívání drog a alkoholu, útěky z domova. Tyto děti přestávají komunikovat s vrstevníky, učitelkami.
Přesto se na přítomnost dětí u násilí v ČR nepohlíží v praxi úřadů a soudů jako na nic závažného. Patronka kulatého stolu Anna Čurdová uvedla, že za stávajícím stavem stojí i malá politická vůle o systémové změny. Oproti tomu je praxe v zahraničí zcela odlišná: například v Kanadě se přítomnost dětí u násilí považuje za trestný čin, v USA již v roce 1998 přijalo 13 států doporučení národní rady soudců, které stanoví, že „svěření dítěte do péče pachatele domácího násilí není v nejlepším zájmu dítěte, stejně jako střídavá péče“. Podle Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) při zvažování mezi právními zájmy musí být před právem na kontakt s dětmi vždy upřednostněna ochrana před násilím. Evropský parlament v usnesení ze dne 16. 1. 2008 žádá členské státy, aby na děti, které byly svědky domácího násilí, pohlížely jako na oběti trestného činu.
V českém kontextu často dochází ke komplikované situaci, kdy se střetává právo dítěte a práva rodiče. Děti v České republice jsou tak někdy svěřovány soudy do střídavé péče i násilným partnerům, orgány péče o děti nutí děti ke styku s násilným rodičem, i když se skrývají v utajeném azylovém domě pro oběti domácího násilí. A to i přesto, že orgány sociálně právní ochrany dětí mají povinnost zaměřovat se na děti ohrožené domácím násilím a hájit jejich zájmy (zákon 134/2006 Sb.). I Ministerstvo zdravotnictví ČR (Věstník 5/2008) považuje „děti v roli svědků domácího násilí za týrané, zneužívané a zanedbávané“. „V praxi ale v České republice nebývá domácí násilí v rodině vůbec pojmenováno. Pracovníci sociálně právní ochrany a následně pak při rozhodování soudů se ve zprávách, posudcích a rozsudcích hovoří pouze o „konfliktech v rodině“. Svědčí to o nepochopení domácího násilí a jeho důsledcích na jeho oběti – ženy, ale i děti, které jsou svědky domácího násilí“, říká Marie Vavroňová, ředitelka o.s. ROSA.
Podle odborníků je právo dítěte na bezpečí hlavní prioritou. Jak uvedla MUDr. Eva Vaníčková, poradkyně ministra pro lidská práva, pokud nechráníme dítě před násilím a dítě zůstává jednáním institucí násilí vystaveno, lze hovořit o systémovém týrání dítěte. Je tedy zapotřebí chápat dítě jako samostatný subjekt, jehož ochrana musí být nadřazena zájmům rodičů. Bohužel agresivita v celé společnosti stoupá a podle účastníků konference je řada soudců, soudních znalců i sociálních pracovnic vystavena tlaku nátlakových skupin. Mezi řešení, která zmínila Zdena Prokopová, vedoucí azylového domu ROSA, patří: legislativní změny, ucelená a jednotná metodika a vznik interdisciplinárních týmů, které si budou vzájemně poskytovat pomoc.
* * * Garant kulatého stolu Dětská svědectví násilí: ROSA – centrum pro týrané a osamělé ženy Podolská 242/25, 147 00 Praha 4, tel. 241 432 466, SOS linka 602 246 102 info@rosa-os.cz, www.rosa-os.cz, www.stopnasili.cz
Občanské družení ROSA v červenci 2008 završilo 15 let pomoci ženám – obětem domácího násilí. V říjnu oslavilo 10 let fungování Informačního a poradenského centra ROSA v Podolské ulici v Praze, azylového domu ROSA s utajenou adresou a telefonické krizové pomoci. Za deset let pomohlo 1632 ženám – obětem domácího násilí, kterým poskytlo 6 233 konzultací. Azylové ubytování za stejnou dobu pomohlo 159 ženám a 171 dětem. Za tuto dobu bylo poskytnuto 10 396 telefonických krizových intervencí. Na základě zkušeností z práce s dětmi, které jsou svědky násilí, ROSA v prosinci 2008 vydala publikaci pro pomáhající profese „Dětská svědectví násilí“, která jim může pomoci správně intervenovat ve prospěch těchto dětí, protože mezi veřejností a to i odbornou stále přetrvává řada mýtů, které brání efektivní pomoci dětem, které jsou svědky násilí a jejich matkám.