Implementace rezolucí RB OSN č. 1325 a č. 1820 o ženách, míru a bezpečnosti
Článek o závěrech z konference Ženy v ozbrojených konfliktech a mírových procesech.
Závěry z konference
V prosinci 2009 se uskutečnila konference Ženy v ozbrojených konfliktech a mírových procesech: Konference o naplňování rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti a č. 1820 o sexuálním násilí během ozbrojených konfliktů. Konferenci pořádala Česká ženská lobby a Centrum ProEquality při Otevřené společnosti, o.p.s. se na její přípravě obsahově a organizaci podílelo. Rezoluce jsou pro Českou republiku (ČR) závazné, v české zahraniční a bezpečnostní politice je však tento závazek do značné míry opomíjen. Konference si kladla za cíl otevřít diskusi nad problematikou, zjistit úroveň naplňování rezolucí ČR a diskutovat nad možnostmi vytvoření národního akčního plánu (NAP) pro implementaci těchto rezolucí. Kromě zástupců a zástupkyň české státní správy, nevládních neziskových organizací (NNO) a akademické sféry, se konference zúčastnily odbornice na problematiku ze zahraniční.
Rezoluce č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti byla přijata v roce 2000, v roce 2008 byla doplněna rezolucí č. 1820 a v roce 2009 rezolucemi č. 1888 a č. 1889. Důležitým nástrojem pro implementaci rezolucí jsou národní akční plány, které doposud vytvořilo 16 zemí, [1] z toho 9 členských států Evropské unie (EU). ČR zatím NAP nemá a problematice naplňování rezolucí se systematicky nevěnuje. Tyto informace uvedla v úvodní prezentaci Míla O’Sullivan z Centra ProEquality. Hlavní důvody pro upozadění problematiky v českém kontextu jsou podle ní následují: malá podpora a nízké povědomí o genderových otázkách u politické reprezentace, vládních institucí a české veřejnosti, opomíjení genderové problematiky a lidských práv žen v zahraniční a bezpečnostní politice, navíc témata související s rezolucemi (peacebuilding, postkonfliktní rekonstrukce) jsou relativně nová v českém kontextu. Rezoluce se přitom průřezově týkají mnoha zahraničních aktivit ČR, od projektů transformační spolupráce, rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, až po civilní, vojenské a policejní mise.
Na základě dlouholeté zkušenosti hovořila na konferenci Eva Zillén ze švédské organizace Kvinna till Kvinna (Žena pro ženu). Švédsko, čelní země v prosazování genderové rovnosti, má v tuto chvíli již druhý NAP. Eva Zillén uvedla, že ve Švédsku je NAP důležitým nástrojem pro zohlednění genderového hlediska v rámci aktivit rozvojové spolupráce, bezpečnostní a zahraniční politiky. Zdůraznila, že není ale důležité jen mít NAP, ale mít dobrý NAP a v tomto ohledu je méně někdy více. To například znamená stanovit si konkrétní realistické cíle na jeden rok dopředu, raději než cíle na několik let, které nebudou plněny. Při sestavování NAP je podle ní klíčové stanovit si konkrétní priority, časový harmonogram, vyčlenit finanční zdroje, zajistit transparentnost procesu implementace, ale také mít například k dispozici akademický výzkum k tématu. V rámci konference se několikrát objevil názor zda ČR, která řeší genderová témata na národní úrovni kratší dobu než některé jiné státy EU, je vlastně schopna podpořit téma v konfliktních a postkonfliktních zemích. Na to Eva Zillén reagovala, že právě stávající české zkušenosti jsou přidanou hodnotou ve celém procesu.
V následné panelové diskusi se sešli zástupci a zástupkyně NNO, Ministerstva zahraničních věcí (MZV) a Ministerstva obrany (MO). Problematika naplňování rezolucí byla diskutována z hlediska institucionálního ukotvení, jakož i v kontextu praxe rozvojových NNO v konfliktních/postkonfliktních oblastech nebo českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. Podle Kateřiny Sequensová z odboru OSN MZV zatím zůstává otázkou, zda by měl existovat NAP nebo zda by se měla zlepšit implementace stávajících mechanismů. Dodala, že dokument pro implementaci rezolucí vznikne, přičemž koordinátorem procesu jeho vytváření bude MZV. Gabriela Dlouhá z odboru lidských práv a transformační politiky (LPTP) MZV poukázala na potřebu provést inventuru stávající úrovně naplňování rezolucí, která bude podkladem pro další kroky. Pavel Gruber z Charity Česká republika zdůraznil, že je potřeba zlepšit naplňování genderových závazků prostřednictvím praktických nástrojů, jakým je například vznikající Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS). Milan Konrád z odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci MZV k tomu dodal, že genderový aspekt bude v nové Koncepci ZRS zohledněn průřezově, tj. systematicky a kontinuálně ve všech tématech.
Workshop konference k rezoluci 1325 dále odhalil hlavní problémy na institucionální rovině. V rámci prvního institucionálního auditu, který inicioval odbor OSN MZV v druhé polovině roku 2009, se doposud nepodařilo získat úplné informace o naplňování rezolucí relevantními ministerstvy. Důvodem jednak je, že v rámci ministerstev nejsou nastaveny komunikační procesy ohledně této problematiky a uvnitř samotných ministerstvech není zcela klasifikováno, které oddělení/odbor se tématem zabývá a tudíž nejsou vytyčeny jasné zodpovědnosti. Nicméně z diskuze vyplynulo, že k jistým krokům naplňování rezolucí zřejmě dochází a to spíše na kvantitativní úrovni – například snaha zvyšovat počet žen vojaček v zahraničních misích. Kvalitativní hledisko je již zastoupeno méně, ale i zde mohou být vysledovány jisté aktivity jako např. proškolování policistů v oblasti ženských práv v Iráku. Celkově však z debatního workshopu vzešlo, že téma je opravdu nové a v rámci české administrativy stále ještě neuchopené.
Závěry
Konference o naplňování rezolucí OSN č. 1325 a č. 1820 o ženách, míru a bezpečnosti byla přínosným setkáním, které otevřelo debatu nad procesem implementace těchto závazných rezolucí Českou republikou a možností vzniku národního akčního plánu. Zástupci a zástupkyně státní správy se během diskusí spíše přikláněli k tomu, aby vznikl strategický dokument pro implementaci rezolucí, který však nutně nemusí mít formu národního akčního plánu. Z konference vyplynulo, že probíhající audit úrovně naplňování rezolucí jednotlivými resorty je do dnešní doby neuspokojivý a není k dispozici komplexnější přehled stávající situace. Problematickým bodem se také jeví nedostatečná komunikace jak mezi resorty, tak uvnitř resortů mezi relevantními odbory. Jistě by stálo za úvahu, zda by právě Česká Republika mohla být jednou z prvních nových členských zemí EU, která systematicky zmapuje současný stav a vypracuje strategický dokument pro implementaci rezolucí 1325 a 1820.
Konference přinesla následující závěry a doporučení:
*
V rámci fáze mapování úrovně implementace rezolucí a přípravy strategického dokumentu je nutné vytvořit meziresortní
pracovní skupinu.
*
Je nezbytné stanovit subjekt, který bude zodpovědný za koordinaci celého procesu přípravy dokumentu, následné implementace
a evaluace (v tuto chvíli se procesu ujal odbor OSN MZV, problematika žen v konfliktech je nicméně v gesci odboru pro
LPTP).
*
Stávající mechanismy je potřeba podrobně definovat a provést komplexní hodnocení, jak jsou rezoluce prostřednictvím
těchto mechanismů naplňovány.
*
Realisticky zhodnotit tématiku rezolucí v kontextu zahraničních priorit ČR, zhodnotit českou expertizu (např. znalost
zemí Balkánu nebo Sdružení nezávislých států) a v rámci přípravy dokumentu začít s prvními realistickými cíly.
*
Je důležité využít expertízu a podněty ze strany občanské společnosti a do celého procesu zapojit jak NNO zaměřující
se na systematické změny, tak NNO disponující zkušenostmi z konfliktních a postkonfliktních oblastí (včetně zohledňování
genderové dimenze), taktéž ženské a genderové organizace a výzkumné instituce.
*
Je podstatné zapojit kromě relevantních resortů také Radu vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, Radu vlády
pro lidská práva a národnostní menšiny a Radu pro zahraniční rozvojovou spolupráci.
Autorky: Míla O’Sullivan, Blanka Šimůnková
Převzato z: http://www.proequality.cz/articles.html?articleID=320
[1] Dánsko (2004), Švédsko (2005, 2009), Velká Británie (2006), Rakousko (2007), Nizozemí (2007), Španělsko (2007),
Finsko (2008), Belgie (2009), Portugalsko (2009) - členové EU, ostatní země – Norsko (2006), Švýcarsko (2007), Island
(2008), Uganda (2008), Čile (2009), Côte d'Ivoire (2008), Libérie (2009)