Bruselská lekce
Ženám ve vstupu a většímu uplatnění se v politice brání tři druhy bariér: individuální (např. nízká sebedůvěra), sociální (malá podpora okolí) a ta nejvážnější – institucionální. Třetí překážka je přitom v Česku zatím největším problémem: zdejší politické strany na tom s pozitivními akcemi, které by narovnávaly šance žen a mužů, nejsou nejlépe, podobně si stojí i zastupitelské sbory, které ve svém praktickém fungování vycházejí vstříc mužům a tomu, jak muži žijí své životy.
Za institucionální problém, který zrazuje ženy od politického angažování se, lze považovat také konfrontační styl politiky a malou věcnost. Analytičky, politologové i aktivistky z neziskového sektoru se zatím jen dohadují, odkud by mohl vzejít impuls ke změně – může k nám zamířit z Evropského parlamentu?
Europoslankyně Věra Flasarová z KSČM k tomu říká: „Rozdíl mezi politickou praxí v České republice a v Evropském
parlamentu je značný, a to v neprospěch české politiky, která je, zdá se, den ode dne horší. Mám za to, že se z
ní už dávno vytratily principy, zásady a témata, a to vše bylo nahrazeno účelovou bitvou o pozice, vliv, kariéru
a o peníze. Nechci idealizovat Evropský parlament, i do něj pronikají prvky odpovídající době, ve které žijeme.
Vcelku ale v EP stále převládá kultura projevu, určitá tolerance odlišných stanovisek a schopnost hledat kompromisy.
Myslím, že určitá míra vkusu je tím, co nejzřetelněji odlišuje Evropský parlament od toho českého. Pokud se i
v Bruselu dějí věci, které by se dít neměly, pak to jejich původci asi umějí lépe a diskrétněji, než jak to ovládají
jejich kolegové v Praze. A také zde jinak fungují sdělovací prostředky. Zaměstnávají většinou zkušené redaktory,
kteří mají přehled o tématech a nemusí se uchylovat k různým ideologickým pomůckám. Vztah novináře a politika
je založen na rovnosti a vzájemném respektu. Apriorní averze vůči někomu je zde spíše výjimkou.“
Věcnost, respekt k odlišnosti, ochota nacházet kompromisy a v neposlední řadě mediální praxe – to vše jsou témata,
která české ženy v politickém „provozu“ řeší. Nejčastěji v tom smyslu, že jim jejich úroveň přijde nedostatečná
a staví je před otázku, zda má v podobných podmínkách vůbec smysl se o cokoli snažit.
Další europoslankyně Jana Bobošíková tvrdí, že velkým rozdílem mezi politickou praxí v českém a evropském parlamentu
(respektive PSP ČR a EP) je organizace práce: „Evropský parlament má efektivnější jednací řád.”
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, i to může být jedna z věcí, které ženám pomáhají k tomu, aby měly
v politice stejné šance jako muži. Sněmovna, jejíž zasedání končí v šest namísto v jedenáct, je pro většinu
žen–političek mnohem příjemnějším prostředím k práci.
I europoslankyně Jana Hybášková potvrzuje, že práce v Evropském parlamentu je kultivovanější: „V evropské politice
a konkrétně v Evropském parlamentu je daleko větší zastoupení žen než v české politice. V Evropském parlamentu
je řada významných žen, které hýbou Evropou, dokonce i v oblastech jako je obrana a bezpečnost, kterou se také zabývám.
Postupně jsem dospěla k poznání, že je potřeba zastoupení žen v politice aktivně podporovat.”
Obloukem se tak vrací k úvodní otázce tohoto příspěvku – může Brusel (byť jen zprostředkovaně) nějak pomoci
při odstraňování institucionálních bariér, které ženám brání uplatnit se v politice?
Přímý vliv bohužel zatím vystopovat nelze. Na druhé straně je zkušenost Evropského parlamentu dobrým argumentem pro ty, kteří/které český status quo omlouvají s tím, že se s ním nedá nic dělat...
Autorka: Eva M. Hejzlarová, o. s. Fórum 50 %