Mají postkoloniální a postsocialistické země něco společného? - EU – nová kolonizátorská mocnost?

Jedním z neustále se objevujících témat diskuzí i přednášek byl vztah EU a jejích členských a nečlenských zemí. V kontextu zkušenosti České republiky a neustálého vyjednávání a lobbingu ženských a genderových NNO za prosazení politiky rovných příležitostí – při kterém je členství v EU jistě velkou posilou, se zdálo skoro neuvěřitelné, že akademičky ze zemí bývalé Jugoslávie zaujímají k členství svých zemí v EU skeptický, až skoro odmítavý postoj. Kde se tento postoj bere?
 

Jakým způsobem zapadá do koncepce kurzu, který se věnoval postkoloniálním a postsocialistickým teoriím? Lze vůbec EU v rámci postkoloniálních, či postsocialistických teorií nějak tematizovat? A jak to z pozice osoby, která se angažuje v genderové neziskové oblasti v ČR, vůbec chápat? Nebylo by vymezování vůči EU přinejmenším nestrategickým krokem?


Nejčastější námitka vůči EU spočívala v kritice tzv. politiky inkluzivní exkluze. Exkluze nebo také vylučování probíhá skrze homogenizaci jedné skupiny a vyloučení jiné, která se vyznačuje prvky jinakosti. Podle Jelisavety Blagojević, která přednáší na univerzitě v Bělehradu, však může tato exkluze probíhat i skrze inkluzi, zahrnutí; Blagojević uvedla příklad současné politiky imigrace, která v zásadě usiluje o asimilaci a vymazání všech odlišností. Skrze tuto asimilaci a integraci probíhá právě zmíněná inkluzivní exkluze. V tomto případě dojde k zahrnutí všech rozdílností (etnických, sexuálních, kulturních a politických), tím, že jsou rozdíly mezi nimi jednoduše vymazány.


Blagojević (ale i další teoretičky) se ve svých prezentacích soustředily na diskurz lidských práv EU, jehož přijetí je pro země bývalé Jugoslávie podmínkou vstupu do EU, kam tyto země jakoby neodvolatelně směřují (pochopitelně s výjimkou Slovinska, které již do EU patří). Pokud politici a političky v této oblasti potřebují ovlivnit veřejné mínění v otázkách, které jsou v rozporu s tzv. „tradičními“ hodnotami zemí bývalé Jugoslávie, odvolávají se na EU, která ten a ten postoj po přistupujících zemích vyžaduje. S ohledem na zmíněný diskurz lidských práv není možné nevidět zásadní rozdíl mezi zeměmi bývalé Jugoslávie a ČR. Kromě toho, že diskurz tematizující vliv EU v ČR je spíše neoliberální – v zásadě tedy především řeší, do jaké míry EU ovlivňuje tzv. volný trh – pro většinu českých politiků a političek jsou lidská práva vedlejším tématem. To je vidět např. na přijímání antidiskriminačního zákona (ADZ). Zatímco v ČR se přijetí ADZ stává pomalu, ale jistě fraškou, ve které už je hlavním pádným argumentem pro přijetí pouze výška sankcí z EU, v Srbsku byl již ADZ přijat. Hlavním argumentem pro přijetí tohoto zákona bylo zrušení vízové povinnosti pro Srby při cestování do zemí EU. Otázkou podle Blagojević zůstává, kdo ze Srbů si toto může dovolit a koho přijetí ADZ bude stát jenom další odvedené peníze do státní pokladny? Podle Blagojević je tedy celý diskurz lidských práv zavádějící. Skutečné problémy pak podle ní ADZ neřeší. Diskriminace je na jednu stranu lépe kontrolovatelná, de facto institucionalizovaná; nicméně tím, že ADZ specifikuje subjekt, který vyžaduje ochranu, jsou oběti diskriminace ve finále opět „označení“, jsou těmi „jinými“. Podle Blagojević tak ADZ primárně produkuje subjekty, které vyžadují ochranu a kterým nejsou ponechány jiné politické možnosti a alternativy. Podobně uvažovala Nicole Butterfield, která zkoumá práva sexuálních menšin v kontextu transnacionálních politik. Podle ní diskurz EU o lidských právech vytváří diskurz o neschopnosti LGBT aktivistů. Podle Butterfield toto probíhá následujícím způsobem: Evropská komise vytvoří dokument, ve kterém popíše, že z hlediska nedodržování LGBT práv je přístup Chorvatska do EU nežádoucí. LGBT aktivisté z toho vycházejí jako neviditelná skupina, která se neangažuje v prosazování LGBT práv, ačkoli opak je pravdou.


Z tohoto úhlu pohledu se nelze nezamyslet nad praktikami bývalých koloniálních mocností: na jedné straně prosazovay myšlenku „univerzálních“ lidských práv, které považovaly za potřebné šířit. Na straně druhé jasně vymezily hranice mezi „my“ a „oni“, tedy mezi těmi, kteří povahu tzv. univerzálního dobra určují, a těmi, které je třeba poučit a přizpůsobit. Podle Blagojević je ve vyžadování univerzálních lidských práv ze strany EU možné vidět diplomatické a politické alibi pro post-koloniální intervence. Jak se s tímto vyrovnat?
Ačkoli Blagojević i přes veškeré své výhrady neodmítá zapojení Srbska do EU – jen zdůrazňuje nutnost a potřebu možností, a to včetně možnosti říci ne – přesto je nutné se na její přístup podívat i z jiné strany. V dnešním globalizovaném světě asi obecně neexistují praktiky, které by nešlo z jistého úhlu pohledu označit jako kolonizátorské. Jakou roli hraje např. umístění výroby nadnárodního koncernu do zemí tzv. třetího světa? Na druhou stranu – je možné operaovat s konceptem kolonizace takto široce? Je opravdu udržitelné chápat EU jako kolonizátora? Domnívám se, že nikoli. EU svou samotnou podstatou vytváří různou linii hranic „my“ vs. „oni“, které si skupina označená jako „my“ nemusí vždy uvědomovat. Důkazem této privilegované pozice může být např. skutečnost, že jsem si teprve na poslední chvíli uvědomila, že mi ke vstupu do Chorvatska nestačí občanský průkaz, ale že potřebuji pas – který jsem ovšem neměla. Ale nejde jen o vztah k státům mimo EU. I v EU jsou země tzv. méně a více žádoucí. Jenže: vstup do EU není povinný. EU neanektuje země násilím. V Evropském parlamentu sedí zástupci jednotlivých členských zemí. A odmítnout antidiskriminační zákon, jen proto, že zavání univerzalistickým pojetím lidských práv a protože hrozí inkluzivní exkluzí, zmíněnou na začátku? Není třeba EU nekriticky přijímat, protože s sebou pochopitelně přináší hierarchie (a je nutné se neustále ptát, kdo, proč a jakým způsobem), zároveň se ale domnívám, že přílišné lpění na teoretické čistotě konceptů je také neudržitelné. A ten antidiskriminační zákon Srbsku závidím.
 

Autorka článku: Kristýna Ciprová (za kritické komentáře a diskuze děkuji Michaele Appeltové)

Účast na semináři mi byla umožněna díky podpoře Slovensko-českého ženského fondu.