Diskriminace zakotvená v zákoně
Zákon o registrovaném partnerství, který v současné době ošetřuje občanskoprávní aspekty stejnopohlavních soužití,
explicitně znemožňuje adopci dítěte stejnopohlavnímu páru, který se nechal „zaregistrovat“.
Tato skutečnost, která staví stejnopohlavní páry do pozice občanů druhé kategorie, je však v rozporu jak s Ústavním právem České republiky, tak s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.Tato informace vychází z analýzy, kterou si nechalo Gender Studies, o.p.s. vypracovat právníkem Janem Wintrem (analýzu naleznete zde).
Gayové, lesby, bisexuální a transgender jedinci ve svých životech naráží na mnohé formy diskriminace, a to i přesto, že diskriminace na základě sexuální orientace je (v českém kontextu) zakázaná. O to víc nepochybně zaráží, že je zjevná diskriminace zakotvena i v systému právních norem České republiky. Fakt, že sexuální orientace sama o sobě nezakládá schopnost být dobrým nebo špatným rodičem (stejně tak jako ji nezakládá rasa, etnicita ad.), potvrdil i Rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v soudním sporu E. B. vs. Francie z 22. ledna 2008. Předmětem tohoto sporu byl postoj francouzských úřadů, které znemožnily ženě (jenž žila ve vztahu s další ženou) adoptovat dítě z důvodu absence otcovského vzoru a z důvodu nejednoznačného postoje partnerky k zamýšlené adopci. K tomu je zapotřebí podotknout, že ve Francii – stejně jako v ČR – může dítě adoptovat i jednotlivec (v tomto případě bez ohledu na sexuální orientaci). Soud potvrdil, že rozhodujícím důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky byla její homosexualita, čímž byla porušena Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod.
Toto rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva má zásadní význam pro analyzovanou problematiku. Jak tvrdí Jan Wintr tvrdí: „Vyplývá z něho, že v rozhodování o povolení individuálního osvojení, tedy osvojení jednou osobou, mají sice vnitrostátní orgány poměrně široký prostor pro uvážení s ohledem na princip blaha dítěte, nesmějí se však dopustit přímé ani nepřímé diskriminace na základě sexuální orientace; sexuální orientace tu působí jako zakázané kritérium rozlišování, rozhodnutí je tedy třeba opřít o jiné důvody.“ Je zapotřebí podotknout, že zrušení paragrafu (ke kterému by podle Wintra velmi pravděpodobně došlo, pokud by byla podána stížnost k Ústavnímu soudu) by neřešilo společné adopce partnerů a partnerek stejného pohlaví, a to i v případě, že jeden z partnerů/ek již biologickým rodičem je. Zde může dojít i k paradoxu, kdy je registrovaný partner/ka ze zákona nucen/a starat se o biologické dítě své/ho druha/družky, zároveň si jej ale nemůže legálně osvojit. V těchto případech nelze z právního hlediska najít jednoznačné stanovisko Evropské unie. V českém kontextu by bylo zapotřebí změnit zákon o rodině. Vzhledem k tomu, že model tzv. „tradiční rodiny“ (tzn. rodina nukleární a heterosexuální) funguje především jakožto instituce či ideologie, a ne coby reálný fenomén (neboť ani zdaleka neodráží skutečnou pluralitu rodinných uspořádání), jednalo by se o změnu hodnou tisíciletí, ve kterém žijeme.
Autorka článku: Kristýna Ciprová