České předsednictví Evropské unie: poločas

České předsednictví Evropské unie odstartovalo siláckou reklamní kampaní, ve které Česká republika za podpory světově známých původem českých tváří vyhrožovala, že to Evropě osladíme. Marketingový tah angažování jednotlivců, kteří takzvaně „dělají zemi dobré jméno ve světě“, bez hlubšího obsahu sdělení, obvykle vybízí k pochybnostem, zda vůbec je co podstatnějšího nabídnout. V polovině předsednického období pojďme shrnout, kolik toho Česká republika stačila osladit, a to doslova, či ironicky, v oblasti problematiky genderu a rovných příležitostí. Na úvod připomeňme, že tato oblast spadá v rámci principu subsidiarity do kompetence jednotlivých členských zemí a že EU má pouze pravomoci na úrovni doporučení.

V lednu představila tehdejší ministryně pro lidská práva a menšiny Džamila Stehlíková priority předsednictví, mezi něž patří i rovné příležitosti mužů a žen. Do programu akcí s danou tematikou patří ty s celosvětovou působností, kde ČR zastupuje všechny členské státy EU a prezentuje jejich společné stanovisko, i ty čistě unijní. Z prvně uvedených již proběhlo 53. zasedání Komise OSN pro postavení žen v New Yorku, 2. – 13. března, jehož hlavním tématem pro rok 2009 je rovná zodpovědnost mezi muži a ženami a rovné zastoupení mužů a žen v rozhodovacích procesech na všech úrovních. ČR pořádala paralelní akci - seminář EU týkající se sladění pracovního a rodinného života.

Na přelomu března a dubna proběhlo v New Yorku každoroční zasedání Komise OSN pro populaci a rozvoj. Role ČR coby předsednického státu byla stejná jako v prvním případě, tedy zastoupení celé EU a jejího stanoviska. Hlavním cílem této komise pro rok 2009 je prosazování tzv. Rozvojových cílů tisíciletí (Millenium Development Goals), mj. genderové rovnosti ve světě. Další setkání podobného mezinárodního charakteru budou následovat ve druhé půlce předsednického období.

Z akcí v rámci EU se uskutečnilo na začátku ledna zasedání pracovní skupiny Evropské komise na vysoké úrovni pro gender mainstreaming, zaměřené na genderovou rovnost a gender mainstreaming v rámci francouzského, českého, švédského a španělského předsednictví.
Zajímavou plánovanou akcí je Evropská konference o nových cestách k překonávání genderových stereotypů, která proběhne v Praze na konci května.
Potud základní přehled dění v dané oblasti.

Zaměřme se nyní na konkrétní vklady a iniciativy ČR v rámci dané tematiky.
Mezi ně patří například aktivity v problematice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň. České předsednictví má za cíl dokončit projednávání změny směrnice, týkající se zlepšování situace, v Radě Evropské unie.

Dalším tématem je rovné zacházení s muži a ženami u OSVČ, slaďování rodinného a pracovního života, práva žen podnikatelek a podpora jejich podnikání. ČR vede jednání o návrhu směrnice, obsahující výše zmíněné zásady. Návrh nové směrnice je prozatím ve fázi jednání a komentování. V březnu předložil k tomuto návrhu svoji zprávu FEMM (výbor EP pro práva žen a rovnost pohlaví) a zdůraznil nutnost větší přísnosti v záležitostech zejména týkajících se sociálního zabezpečení podnikatelek, uznání plnohodnotnosti práce u pomáhajících partnerek /rodinné podniky/ a nutnost speciálního modelu mateřské dovolené.

Zájem projevuje české předsednictví také o generaci mužů a žen nad padesát let, rovné příležitosti, jejich aktivní život a důstojné stárnutí. Tematika bude projednávána na zasedání Rady ministrů pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele, na začátku června.

Kauzou, která vzbudila především na české neziskové scéně veliký rozruch, byla snaha bývalého ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase zpochybnit tzv. Barcelonské cíle, týkající se zařízení péče o děti předškolního věku. Barcelonské cíle je název pro výzvu Evropské rady státům EU z roku 2002, v níž ve snaze podpořit zaměstnanost rodičů s malými dětmi apeluje na nutnost zajistit dostatek předškolních zařízení (pro 33 % dětí do tří let a 90% dětí od tří let do nástupu do školy), kam by mohly být posílány. Rodiče, především ženy, dosud více omezované starostí o rodinu, by tak získali prostor pro širší aktivitu v zaměstnání a lepší skloubení pracovního a rodinného života. Jedná se o rámec a doporučení možných opatření, s přihlédnutím ke specifikám jednotlivých zemí. Ministr Nečas ve svém projevu v Evropském parlamentu v na konci ledna řekl, že „Barcelonské kvantitativní cíle v oblasti péče o předškolní děti překračují agendu zaměstnanosti či rovných příležitostí a dotýkají se rodinné politiky, tedy výlučné kompetence členských států.(…) Chceme také zdůraznit ekonomickou soběstačnost, svobodu rodin rozhodovat o způsobu péče o své děti a tudíž i princip, že rodičovská péče nebo jinak zabezpečená individuální péče o děti zůstane minimálně rovnocennou a stejně podporovanou alternativou, jako kolektivní péče. „ Pro vysvětlení - domácí péči by představoval institut tzv. vzájemné rodičovské výpomoci, starost o malé skupinky dětí v domácím prostředí. Na následnou kritiku těchto postojů ze strany EP Nečas dále argumentoval nutností zvýšit prestiž rodičovství a povýšit neplacenou práci (ženy) doma na společensky prestižní činnost. Vyjádřil také pochybnosti o kvalitě předškolních zařízení, zdůraznil negativní zkušenosti s jeslemi z dob totality a nedostatečnou poptávku po nich v ČR. Alibistický argument, že většina členských států stejně cíle neplní a do roku 2010 (konečný termín) pravděpodobně nesplní, jeho obhajobu korunoval.

Celá kauza se zdá být uměle vykonstruovaná. Na první pohled se jedná o liberální narativ, který se ovšem zaplétá do vlastních pastí a protimluvů, což vypovídá o jeho nedostatečné kvalitě. Pojem „svoboda rodiny“ a „svoboda rozhodování“ je velmi zavádějící. Každý jedinec v komplexní společnosti má svobodu volby pouze v rámci nabídky, která je k dispozici a která je velmi ovlivněna normami, jimiž je celá společnost protkána a řízena a jednotlivec kontrolován. Koncept domácí péče o děti je sociální konstrukt, stejně jako koncept péče kolektivní. Navíc společenská realita spočívá v neustálém přelévání moci, konfrontacích, upřednostňování či upozaďování zájmů. Ve světle skutečnosti, že zřízení většího počtu kolektivních předškolních zařízení neimplikuje pro rodiče povinnost, ale pouze možnost je využívat, se naopak tato „svoboda rozhodování“ (o jejich zaměstnání a osobním rozvoji) rozšiřuje, a nesmrskává. Nečasova argumentace je zcestná také proto, že různá další společenská omezení „svobod“, například účast dětí v jiných druzích kolektivních zařízení, např. základních škol, je už teď nařízena zákonem, a tedy mimo debatu. Přitom se jedná zase jen o společenský úzus.

Podobně myšlenkově chatrné a pro zmíněnou „svobodu“ jednotlivce – zde především žen - vyloženě nebezpečné jsou úvahy o nutnosti zvýšení prestiže rodičovství, v Nečasově pojetí tím, že bude dostatečně společensky ceněna neplacená práce ženy doma, a tím se zničí stereotyp muže-živitele a ženy-nečinné příživnice. Přestože ministr dle svých slov odmítá konzervativní model rodiny, jeho návrhy zavání snahou lákat ženy zpět k jejich „tradičním“ rolím. Přitom zmíněný stereotyp se dá nejlépe zničit právě tím, že bude více matkám umožněn dřívější vstup do práce, zaměstnání, které si vyberou a ve kterém se mužům-živitelům vyrovnají, a ne přidělením činnosti.

Ke zmíněným podobám předškolní péče a poptávce po nich se ve svém prohlášení ke kritice EP a výrokům ministra Nečase vyjádřila mj. organizace Gender Studies. Podle ní je institut vzájemné rodičovské výpomoci problematický tím, že při jeho plánované podobě bude těžké zajistit kvalitu péče, jelikož u pečujících osob bude kontrolována pouze bezúhonnost a „řádný“ způsob života, tzn. ze strany státu se jedná o minimální regulaci. Naopak u Nečasem negativně ohodnocených jeslí Gender Studies ve svém posudku konstatuje, že tam zajišťuje péči kvalifikovaný personál a jejich kvalita již je nesrovnatelně vyšší než v období před rokem 1989. Využití jeslí cca 1% dětí vidí jako důsledek nedostatku těchto zařízení, ne nedostatečné poptávky.
Na začátku února skončila prozatím celá debata rozhodnutím ministrů EU pro rodinu Barcelonské cíle neměnit, protože pro změnu není v unii vůle.

Podobně apatický až negativistický přístup projevilo české předsednictví EU ústy tehdejšího ministra Nečase k návrhu tzv. antidiskriminační směrnice (Návrh směrnice Rady o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci (KOM(2008)426). O její konkrétní podobě se vedou v EU kritické debaty, nicméně její účel je doplnit stávající rámec pro zákaz diskriminace z výše uvedených pohnutek. Ministr se ve svém projevu v EP na konci ledna vyslovil, že nepředpokládá dosažení politické dohody nad tímto návrhem a že jednání bude ještě problematické a zdlouhavé. Z jeho postoje je jasně vidět přístup k antidiskriminační tematice. V případě skutečného zájmu o problematiku by vypadal jeho projev jinak. Skutečný zájem se projevuje pozitivně důrazem na potenciál možných akcí, a ne možných neúspěchů. Konstruktivní kritika se tím samozřejmě nevylučuje. Vše viděno ve světle stále nepřijatého antidiskriminačního zákona v ČR a současné snahy o úplné zrušení Ministerstva pro lidská práva a národnostní menšiny nabývá jasných kontur.
Postoj české politické reprezentace ve své většině k tematice diskriminace, žen političek, vyrovnaných šancí a genderové problematiky se pravidelně projevuje v jejich skandálních výrocích. Jeden z posledních takových mají na svědomí tehdejší premiér Topolánek a bývalý ministr financí Kalousek. Na tiskové konferenci k začátku bruselského summitu, zabývajícího se finanční krizí, ve druhé půlce března, kontroval Topolánek na otázku přítomné novinářky, proč v čele tiskové konference sedí samí muži, otázkou, jestli by tam snad měli sedět Marťani, a Kalousek se následně prezentoval jako „zženštilý“, aby „zachránil situaci“. Pro přítomné novináře v tu chvíli pravděpodobně před nimi opravdu jakoby seděli Marťani, protože na podobné výsměšné reakce zřejmě již ve svých zemích nejsou zvyklí.
Z podobných (a celé řady dalších) projevů politiků a jiných opinion leaderů v Česku probleskuje skutečný, podvědomý i vědomý, přístup k daným tematikám, který do jisté míry odráží atmosféru ve společnosti, minimálně se o ni může částečně bezúhonně opřít. V kontrastu s touto realitou pak vyznívá většina idejí a konceptů českého předsednictví v oblasti genderové a antidiskriminační politiky planě a pokrytecky. Aby byly opravdu naplněny, musí vycházet z hlubokého přesvědčení a zájmu o věc. Projevovat přesvědčení a postoje je stále v české společnosti ve své většině považováno za pošetilé, o to více, jedná-li se o výše zmíněná témata. Jejich zlehčování a zesměšňování vyplývá z nedostatku zdravého sebevědomí nejisté společnosti, která tím eliminuje případné „nebezpečí“. Při troše štěstí se situace zlepší v dalších letech či desetiletích, pokud ovšem nové generace občanů/-ek a z nich se rekrutující nové politické reprezentace budou vychovány na jiných principech než dosud.
 

Autorka článku: Anna Kotková, redaktorka gitA, www.ta-gita.cz

Zdroje:

www.eu2009.cz
www.euroskop.cz
www.un.org
http://eur-lex.europa.eu
www.lidovky.cz